Jako slepý k houslím...

Není tomu tak dávno, co kolega, šéfredaktor tohoto serveru, s potutelným úsměvem a šibalským pohledem prohlásil: „Hele, já ti dám mašinu s WMkama a schválně, jestli se s tím naučíš zacházet. Napíšeš mi o tom článek.“ Poté, co jsem pochopil, co jsou to WMka, jsem nesměle namítl něco o tom, že nejpokročilejší funkce, kterou jsem kdy na mobilu použil, bylo odeslání esemesky, ale mnoho platné mi to nebylo. A tak jsem zanedlouho třímal v ruce elegantní Treo 750v a nevěřícně hleděl na ten kus technologie, který je papírově dvakrát výkonnější, než jeden z mých stolních počítačů.

Alea Iacta Est!

Chvíli po připojení do sítě (elektrické, UTP kabel se do něj nevleze) na mě Treo kamarádsky mrkne červeným očkem, čímž mě pravděpodobně chce informovat o probíhajícím nabíjení. Zamyšleně procházím kolem stolu a přemýšlím, jestli si mám dodat odvahy a zkusit tu věc zapnout, čímž se jistě pohroužím do hlubin naprostého zoufalství a komplexů méněcennosti, protože ta věc bude určitě nejméně třikrát chytřejší než já. Nakonec se rozhodnu jednat a … dám si panáka. Po třetím panáku nesměle přistoupím ke stolu a lehce zmáčknu tlačítko, o němž předpokládám, že se jím přístroj zapíná. Překonávám leknutí z probliknuvšího displeje a fascinovaně se zahledím nejdříve na červenobílé logo Palm a následně mě trochu uklidní blankytně modrý podklad pod textem Windows Mobile. Oni to ti microsoftí píáristi mají asi dobře barevně vymyšlené.

Jedno velké Wokno

Treo naběhlo (zeptalo se mě na PIN SIM karty) a o mě se pokoušejí mrákoty. Jak se v tomhle může někdo vyznat? Když tu mi najednou padne do oka známý barevný Wokenní čtyřlístek v levém horním rohu displeje. Že by záchrana mého těžce zkoušeného sebevědomí? Třesoucí se rukou klepnu tím plastovokovovým párátkem, kterému se prý říká stylus, do těchto míst a... ejhle – nabídka Start – skoro jako na desktopu. Ikonky vypadají povědomě (Internet Explorer, Programs), ostatní si relativně rychle domýšlím (Today, Calendar, Contacts, Inbox, Messaging, Pictures and Videos, Programs, Settings, Help). Na tomto místě musím připomenout, že jsem k přístroji (raději nebudu domýšlet z jakého potutelného důvodu) nedostal návod k použití, či jinou knihu poslední záchrany. Nicméně zvědavost (a alkohol) začínají pomalu překonávat zoufalství a já pomalu začínám brouzdat jednotlivými položkami menu a kochám se tím, jak to pěkně vypadá.

Heuréka

Pokud už jste někdy v životě viděli klasické Windows, tak nutno přiznat, že je ovládání velmi podobné. To mi mé první kroky značně zjedmodušuje. Po chvíli si zvykám na to, že tlačítko [OK], stejně jako křížek k zavření aplikace, se objevují v pravém horním rohu na liště, že programy se spouštějí jednoduchým klepnutím na dotykový displej, že další nabídky se zobrazují na dolní liště atd. Naopak se mi začíná velmi líbit, že prostě pustím Word nebo Excel a on vypadá stejně jako ten na písíčku, že ta nabídka Start prostě funguje apod. Dokonce se pouštím do husarského kousku, ze kterého jistě slabší povahy zblednou a zezelenají strachem. Pokud se tedy mezi tyto slabší povahy počítáte, doporučujï v tuto chvíli přestat číst a pustit si na uklidnění nějaký pohodový film – třeba Komando s Arnoldem Schwarzeneggerem. Já zatím klepu stylusem na modrou ikonku Bluetooth na dipleji a pokouším se připojit k Treu handsfree. Světe div se, za dvě minuty není co dělat. Prostě zaškrtnu zapnout Bluetooth, podívám se na druhou kartu, kde jsou zařízení, klepnu na New Partnership, potvrdím handsfree, zadám autentizační kód a jak říká jedna otřesná reklama: „Ono to funguje“.

No Fear!

Přes počáteční hrůzu musím říci, že základní operace jsem se s tímto systémem naučil bez manuálu celkem v pohodě za cca dvě hodinky. Za tuto dobu už jsem schopný zavolat, napsat esemesku, přidat si něco do poznámek a do tasklistu. Sice než se vrhnu do systémových nastavení bude, ještě zjevně chviličku trvat, ale uvidíme. Tak nezbývá než zopakovat titulek článku – žádný učený z okna nevypadl.